Svatý Otec – František

Doporučujeme

 

Arcibiskup Dominik kardinál Duka OP

Fotogalerie farnosti

rajce.net | místo pro vaše fotografie

Ex libris Jan Lebeda

Ex libris Jan Lebeda

Vzpomínka na biskupa Ladislava Alberta Hlada

 

Dne 3. února jsme si připomněli sto tři let od jeho narození. V dobách pronásledování církve byl svým příkladným životem oporou pro kněze i laiky. Pamětníci největšího pronásledování církve v padesátých letech pomalu vymírají a je velká škoda, že se na tak význačného kněze a biskupa mučedníka v naší zemi téměř zapomnělo. Narodil se 3. února 1908 v Plzni. Pocházel z velmi chudých poměrů, otec mu brzy zemřel a jeho velkým dobrodincem během studií byl pan profesor Josef Limpouch. V letech 1926 – 1930 studoval na Bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde byl jeho profesorem pozdější kardinál Josef Beran. Na kněze byl vysvěcen v Praze 6. července 1930 arcibiskupem Františkem Kordačem.

Kaplanoval v Rokycanech, v Sedlci-Prčici a na Sázavě. Od roku 1934 byl až do svého prvního zatčení v roce 1950 farářem v Obděnicích u Sedlčan, kde opravdu požehnaně působil. Proto, když v roce 1946 založil pan arcibiskup Beran Arcidiecézní pastorační ústředí, jmenoval hlavním referentem pro obnovu venkova právě obděnického faráře Ladislava Hlada. Od 1. srpna 1948 byl vikářem v sedlčanském vikariátu a arcibiskupským notářem. V roce 1949 mu byly arcibiskupem Beranem uděleny fakulty příslušející generálnímu vikáři a v listopadu 1949 mu bývalým provinciálem jezuitského řádu Františkem Šilhanem bylo upřesněno, že jeho oprávnění generálního vikáře platí pro tzv. východní část pražské arcidiecéze. Písemné zprávy posílal P. Hlad panu arcibiskupovi po Josefu Čihákovi. Pan arcibiskup Beran ho v odpovědi prosil, aby se za něj modlili a aby zůstávali věrní církvi.

Začátkem března 1950 odvedl Fr. Šilhan P. Hlada do budovy pražské nunciatury za papežským nunciem Mons. Ottaviem De Livou, který mu odevzdal jmenovací dekret, v němž jej 9. února 1950 papež Pius Xll. jmenoval nesídelním pražským biskupem, titulárním biskupem cedijským, tajným biskupem s pravomocí zastupovat biskupy v českých krajích v případě, že by jim bylo ze strany státu zabráněno vykonávat dosavadní funkce. V dekretu bylo doslova uvedeno, že nesmí nosit žádné biskupské insignie a že jej mají vysvětit dva biskupové. Ke jmenování došlo na návrh arcibiskupa Berana.

Biskupské svěcení proběhlo tajně 26. 3. 1950 v Litoměřicích, světitelem byl biskup Štěpán Trochta a spolusvětitelem biskup Kajetán Matoušek, jako ceremoniáři P. Vlček z pražské konzistoře a dva sekretáři biskupa Trochty. Společně poobědvali na počest čtyřicátých pátých narozenin pana biskupa Štěpána Trochty, který potom řekl P. Hladovi ohledně svěcení, že se uvidí, až co přinese doba.
Po biskupském svěcení se vrátil do Obděnic, kde dále působil jako farář a vikář. Každým dnem očekával, že bude zatčen, a proto dojel do Českých Budějovic, kde požádal kanovníka Jarolímka (rodného bratra strahovského opata Bohuslava Jarolímka), aby vyřídil panu biskupu Hlouchovi, že byl tajně vysvěcen na biskupa. Chtěl, aby pan biskup Hlouch o jeho vysvěcení na biskupa věděl pro případ, že by se s ním něco stalo, nebo kdyby i on byl také zatčen.

V červenci 1950 byl poprvé v souvislosti s čihošťským zázrakem zatčen a odvezen do internačního tábora Želiv. 30. září 1950 byl odsouzen na tři roky a k pokutě 20 000 Kč. Byl vězněn na Mírově a na Pankráci. Ve vězení byl vzorem pro ostatní kněze svým optimismem a laskavou povahou. 22. prosince 1951 byl podmíněně propuštěn na svobodu. Na to, že je biskupem, se tenkrát nepřišlo.

Od 1. ledna 1952 byl ustanoven administrátorem u kostela sv. Václava v Kladně - Rozdělově, kde s církevním souhlasem tajného ordináře litoměřické diecéze P. Jaroslava Dostálka tajně vysvětil sedm bohoslovců, kteří na radu svých představených nepřestoupili do státního semináře.

Dne 10. srpna 1955 jel na motocyklu s Vladimírem Kabátem, který pocházel z Obděnicka a na Kladně pracoval jako dělník a který se tajně se připravoval u P. Hlada na kněžství. Během jízdy došlo v Praze k autonehodě, při níž bohoslovec Vladimír Kabát zahynul a P. Hlad přišel o nohu. Řeholní sestře Kašparové později pan biskup Hlad vyprávěl, že je to nákladní auto dlouho sledovalo, až je srazilo. Byl léčen v nemocnici pod Petřínem a v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Po návratu do Rozdělova působil jako kněz, ale zároveň tajně jako biskup.

Dne 1. července 1958 byl přeložen do Tachlovic. StB už věděla, že je biskupem a že na Kladně tajně uděloval kněžská svěcení. Zde ještě stačil udělit jáhenské svěcení slovenskému verbistovi Vojtěchu Kováčíkovi, ale na kněze už ho vysvětit nestihl, protože 10. srpna 1959 byl v Tachlovicích na faře zatčen a odvezen do vazební věznice v Praze - Ruzyni, kde byl přes špatný zdravotní stav podrobován dlouhým výslechům.

Dne 26. ledna 1960 byl za podvracení republiky odsouzen na 9 let. Z vazební věznice byl převezen na Mírov, kde na spoluvězně působil svou usměvavou a vyrovnanou povahou, jeho trpělivost byla po tak těžkém úrazu opravdovým apoštolátem. 15. září 1962 byl převezen do Valdic, kde byl 10 dní v korekci za apoštolát mezi vězni. Koncem roku 1962 byl spolu s biskupy Zelou a Vojtašákem izolován na samotkách. Jeho trest byl ukončen amnestií presidenta republiky 4. října 1963.

Po propuštění z vězení žil krátký čas u sestry Elišky, která byla farní hospodyní u P. Humla v Loděnicích. Odtud byl poslán jako duchovní k sestrám do Oseka u Duchova, kde začala jeho rozsáhlá korespondence. Za své biskupské heslo si zvolil slova svatého Františka z Assisi pokoj a dobro a tím nadepisoval všechny své dopisy. V Oseku začal být svým působením pro režim nebezpečný, a proto byl v roce 1966 přemístěn do charitního domova pro staré kněze v Senohrabech u Prahy. Tam se stal hned po svém příchodu duchovním otcem a oporou všech kněží, kteří tam v té době žili. Zde ho také zastihlo Pražské jaro, zúčastnil se zakládajícího sjezdu Díla koncilní obnovy a kající poutě Želváků v bývalém internačním táboře v Želivě. Senohraby ale byly dobře dopravně dostupné, a tak byl opět přestěhován na Moravec u Žďáru nad Sázavou, kde opět požehnaně působil. Denně obcházel všechny ležící kněze, těšil je a modlil se s nimi růženec. Na tváři měl stále radostný úsměv, byl velmi zbožný a se vším spokojený. Promluvy míval velmi duchovní. Zemřel po třetím infarktu v neděli 16. prosince 1979. Pochován je v rodinné hrobce na plzeňském hřbitově svatého Václava. Tento kněz - mučedník byl v roce 1990 plně rehabilitován.

Otce biskupa Hlada jsem sice osobně neznala, ale jsem moc ráda, že jsem si ho vybrala jako téma své diplomové práce na Katolické teologické fakultě UK. Zjistila jsem, že o něm nebyla sestavena žádná monografie, a proto jsem kromě archivů použila i vzpomínky pamětníků. Kontaktovala jsem více než 40 lidí a všichni na něj měli jen pozitivní vzpomínky. Mým velkým přáním je, aby se na něj nezapomnělo. Spolu s těmi, kteří mi poskytli svá svědectví, bych si moc přála, aby jednou mohl být zahájen proces jeho blahořečení.

(Miloslava Kahounová, Louňovice pod Blaníkem - psáno pro farní časopis Prameny)

 

Biskup Ladislav Hlad • před rozdělovskou farou • v klerice u stolu (1965) • na Svaté Hoře (1958) •