Jak šel život - opožděný rozhovor s Jánem Čambálem

Aktualizováno Pátek, 19 Listopad 2010 06:47 Napsal uživatel Administrator Sobota, 12 Červenec 2008 10:00

Narodil jste se na Slovensku a chtěl být knězem, ale nakonec jste skončil na Kladně jako dělník v ocelárnách. Takhle jste si to asi zamlada nepředstavoval?

Zamlada jsem si to vůbec takhle nepředstavoval. Ale já jsem ani nechtěl být knězem ve farnosti. Chtěl jsem být salesián, věnovat se výchově mládeže. A salesián jsem. Takže to se mi splnilo.

Jak jste se dostal k hudbě?

Začal jsem zpívat jako kluk u profesora Strečanského. Chodil jsem na biskupské gymnázium v Trnavě. Z Trnavy jsem přešel na salesiánské gymnázium do Šaštína, to bylo soukromé řeholní gymnázium. Tam jsem začal hrát v dechovce. Odsud ze Šaštína jsem šel do noviciátu Dona Boska v Hronskom Svätom Beňadiku [Salesiáni Dona Boska (Společnost svatého Františka Saleského) jsou řeholní společností, zabývající se výchovou mládeže; jejím zakladatelem je italský kněz Jan Bosco (1815–1888), v Čechách působí od roku 1927, pozn red.]. To je takový zkušební rok, kdy představení pozorují, jestli na to budeš, nebo nebudeš mít. A ty taky pozoruješ, jestli budeš schopný takový život žít nebo ne.

Po noviciátě, když mě přijali za salesiána, tak jsem složil dočasné sliby. Pak jsem dokončil vyšší gymnázium s maturitou v pedagogickom študentáte v Trnavě. Bylo to náročné studium a při něm jsme studovali ještě preventivní systém Dona Boska. Po maturitě jsem šel na pedagogickou praxi. Svěřili mi místo po profesoru Strečanském přímo v pedagogickom študentáte. Jako asistent jsem tam učil latinu, dějepis, uměleckou výchovu a muziku – učil jsem gregoriánský chorál a vedl jsem sbor kleriků. Při tom jsme měli i orchestr, tak jsme produkovali operety a různé takové podniky, s nimiž jsme potom vystupovali i po vesnicích a působili tak preventivním systémem dál.

Před Vánocemi 1947 jsme se z Trnavy přestěhovali do Hodov při Galante. Vedle sboru kleriků jsem tam z místních chlapců vytvořil dětský sbor vystupující pod názvem Saleziánski speváčikovia z Hodov. Byli jsme z malé vesničky a lidé nechtěli věřit, že to jsou hodskí speváčikovia. Mysleli, že to mám odněkud půjčeno. Kdepak by se na malé vesnici takoví kluci našli! Bylo nás osmnáct kluků, tak od osmi do patnácti let. Zpívali jsme do rozhlasu a zvali nás po Slovensku. To byl parádní sbor, ale trval jenom dva roky, protože mě potom z Hodov přeložili do Šaštína. Tenkrát jsme chtěli zachránit Šaštín. Tak velký klášter a bylo v něm jen patnáct nebo dvacet studentů, proto ho chtěla politická moc zabrat. A tak ti studenti, co tam byli, přešli do Hodov. Nás bylo šedesát, sedmdesát kleriků, my jsme přešli do Šaštína. V Šaštíně jsme ale byli jenom krátce, protože jsme tam přijeli v říjnu a v dubnu následujícího roku komunisté zlikvidovali všechna řeholní společenství [tzv. Bartolomějská noc – v noci z 13. na 14. dubna 1950 komunisté internovali představitele všech mužských řeholních řádů v Československu, konventy byly zrušeny, majetek zkonfiskován, pozn. red.].

Následovala vaše internace v Podolínci, práce na Přehradě mládeže v Púchove, politcká školení a vymývání mozků v táborech Kostolná a Pezinok. Povolání na vojnu do pracovního tábora politicky nespolehlivých (PN), z nichž později vznikly pracovně technické prapory (PTP). Právě díky nim jste se ocitl na Kladně, ne?
V padesátém roce nás povolali na vojnu do PTP a tam jsme byli přes tři roky. Teprve v prosinci 1953 byly pod tlakem ze zahraničí PTP zrušeny. My jsme ale museli nastoupit na ta místa, kde jsme zrovna pracovali. A já jsem pracoval tady v Poldovce, tak jsem se musel vrátit do Poldovky. Někteří se nevrátili. Čekali jsme, jestli jim to vyjde, nebo nevyjde. Jestli je sem přitáhnou nebo ne. Nechali je tak. Byli to kluci Slováci, tak je nechali na Slovensku. Některým se povedlo studovat, jiní tam byli zaměstnaní. Já jsem se sem vrátil. Asi přes dvacet nás bylo, co jsme se vrátili. Někteří uzavřeli smlouvu na dobu určitou, já jsem si s tím problémy nedělal. Říkal jsem si, že je to jedno, jestli je to tady v Kladně na rok, na dva nebo na víc roků. Až pak bude po převratu, tak stejně půjdu tady odtud. Vůbec mě nenapadlo, že by mě neměli pustit. Ale tím, že jsem smlouvu podepsal na neurčito, tak to bylo natrvalo. Potom už mě vůbec nechtěli pustit, protože jsme dělali na takových místech, kde byl nedostatek pracovníků. Tak jsem tady zůstal.

Jaké to pro vás bylo, pracovat na Poldovce?

Byl jsem jako diplomat, jednal jsem s nimi na rovinu, otevřeně proti, ale taktně. Ne ze zlomyslnosti, ale v dobrém. Veřejně jsem proti komunismu samozřejmě nevystupoval, ale jinak jsem kritizoval, zvlášť před vyššími. Když si mě někdy pozvali tady ti, co byli na Poldovce, předseda KSČ a další, otevřeně jsem jim říkal, co se mi nelíbí. Od roku 1968 jsem pak pracoval v odborech – v závodním výboru ROH jsem měl na starosti mzdy. A právě na základě toho, že jsem byl v závodním výboru, tak si mě vážili, protože jsem dokázal diplomaticky jednat a dokázal jsem pro dělníky vydobýt mnohé výhody. Prosazoval jsem vlastně sociální politiku Rerum novarum. Jenže netvrdil jsem otevřeně, že je to Rerum novarum, ale říkal jsem: „tohle není dobré, spravedlivě by to bylo takhle, aby i dělníci mohli promluvit do takových věcí“. A oni mě brali.

Ti, kteří věděli, že chodím do kostela, ti věděli, kde tu sílu beru a proč tak jednám. A ti co nevěděli, tak ti si mohli jenom myslet, že jsem nějaký podivín, když takhle jednám, že se neobohacuji. Jeden mi taky povídá: „To jsem zvědavej, proč ty to děláš. Zatím jsem na to nepřišel.“ Tak jsem mu na to řekl: „No tak hodně přemýšlej, ale jinak v tom není žádné tajemství.“

A jak to bylo s vedením sboru Siréna?

Tu vedl Přemek Vrhel, byl dirigentem v divadle. A myslím, že ještě Pospíšil ji vedl. Vrhel to potom položil. My jsme měli na vojně vynikající „Pěvecký sbor Eugena Suchoňa“, tak přišli za mnou, jestli bych to nevzal. To bylo ohromné! Tolik nás hlídali, že nesmíme pracovat s mládeží a tady mi nabízeli normálně stočlenný svazácký sbor! Říkal jsem jim, že jsem hluboce věřící člověk, jakto, že se nebojí nabídnout mi vedení svazáckého souboru. Ten kádrovák se jen usmál a řekl: „Jeníku, my si na tebe dáváme dobrý pozor, my si tě dobře hlídáme.“ Tak jsem se taky usmál: „Tak si mě hlídejte.“

Poradili jsme se, co s tím. Salesiáni, co tady byli, říkali, abych to vzal, zkusil to. Ustoupit že můžu vždycky. Tady to velice brali jako ideologický boj. Zpívali tam takové ty písně pro Vietnam, pro Kubu atd. Tak z těch fanatických, komunistických písní jsem ustupoval a působil jsem s lidovou písní, protože ta byla v kurzu. A časem jsem z toho úplně ustoupil a začal jsem uvádět i svoje vlastní skladby.

Jak tuto změnu přijali členové sboru?

Někteří svazáci se mi posmívali. Ale to víš, byl jsem ostrý. Ti vedoucí, političtí představitelé, si mě vážili, protože jsem to dělal dobře, protože sbor zpíval a líbil se. Oni byli rádi, že ten sbor vedu, protože měli čárku, že mají mládežnický sbor. Pak jsem sbor položil. To bylo v roce 1954, když jsem se oženil. Musel jsem to udělat, protože všichni byli překvapení, že jsem se oženil. Ono si na mě asi myslelo víc děvčat a já jsem si vzal tuhle.

Takže to byla taky sboristka?

To ano, byla ve sboru. A nikdo nevěděl, že se bereme. Nejdřív jsme obřad měli v červenci na úřadě, abychom dostali dřív půjčku. V práci jsem večer řekl, že zítra mám svatbu a tím to zvadlo. Dva kluci mi šli za svědky, jeden verbista a jeden mladý student, který byl z Českomoravské vysočiny. Po svatbě jsme šli na nanukový dort. A když jsme měli v září svatbu v kostele, tak tam už dorazili i svazáci. Nějak se to dozvěděli, tak přišli aspoň popřát. Samozřejmě že nové povolání, které jsem manželstvím přijal, mě trochu zaskočilo, ale ještě víc zaskočilo ty, kteří vůbec nepočítali s tím, že já bych se měl ženit. A třeba to i těžko nesli. Já jsem to tak těžko nenesl.

Reakce byly tenkrát různé, někteří mě hubovali, že jsem jako salesián něco takového udělal. Kdo to tehdy velice moudře a rozumně vzal, a za to jsem byl vděčný, byl můj direktor ze salesiánského študentátu, profesor Anton Macák. Řekl mi: „Janko, keď ťa tvoje svedomie neodsúdilo, ani já ťa neodsudzujem a môj vzťah k tebe zostává!“. Takže to bylo to, co mě vnitřně upokojilo a upokojilo mě to i kvůli těm druhým, kteří mě hubovali, že jsem byl takový vůdčí typ, a když jsem se oženil, tak ti mladší tím byli trochu zmateni. Jestli to byla šalba ďábelská, nebo velký dar Boží, to nechám na Pána. Pán tohle dopustil a můj vztah k němu zůstal nadále takový vroucí, jaký byl, když jsem byl salesián, řeholník.

Nakonec od předloňského roku se dostalo označení „salesián“ všem spolupracovníkům Dona Boska. Takže i ti, co byli vychovaní u salesiánů a pracují v duchu Dona Boska, jsou salesiáni. Don Bosko je všechny nazval salesiány.

Ernest Macák, synovec Antona Macáka, ve své knize „Blázen pro Krista“ píše, že ho mrzí, že prozradil tři jména: Janka Čambála, Jana Beňa a Jana Šurinu. A říká, že je prozradil, protože věřil, že kdyby je vyšetřovali, tak že nepodlehnou. Kdo to však může s jistotou tvrdit? Tolik životních příběhů mluví o opaku. Mě ale tajný nekontaktovali a vůbec se o mě nezajímali. Zřejmě proto, že jsem se oženil, tak mě pustili ze zřetele. Takže proto říkám, já bych jejich nátlak asi nebyl vydržel jako řeholník a asi bych byl podlehnul. Proto Pán Bůh tu moji cestu zařídil trochu jinak…

Znamenal váš sňatek konec Sirény?

V roce 1956 nebo 1957 jsem se vrátil. Jaroslav Smolka, ten, co mezitím Sirénu vedl, byl vysokoškolák a pro něj to bylo neúnosné. Jezdil do Kladna a dávali mu 250 korun, a to bylo pro takového studenta málo. On byl žák Dobiáše, jestli ti to něco říká… To je „Kupředu levá“, to víš. Tak tyhle písně zpívali. A on potom učil dějiny hudby, když vystudoval Akademii múzických umění. Měl dobré místo a nemohl se zatěžovat, tak Sirénu pustil. A zas potom přišli za mnou, když se sbor měl rozpadnout. A já jsem říkal, že to teda vezmu, ale zadarmo to nebude. Dřív jsem to dělal sám zadarmo, po mně platili dva a stejně se to rozpadalo, takže mi budou platit taky jako tomu jednomu. Tak jsem sbor vedl do šedesátého roku, až to šlo zase do ztracena, protože jsme neměli lidi.

Měl jsem už jenom deset sboristek a kluky Slováky. Ti přišli kvůli mně a já jsem byl rád, že je můžu mít trochu pohromadě, že jim aspoň člověk něco dobrého mohl říct a trochu je usměrnit. Bydleli v GDM, učili se tady na valcíře pro Slovensko, pro Košice. Kluci odcházeli pryč. A holky byly všechny na vdávání, některé už byly vdané. Těch deset děvčat bylo zpívat v Muráni a v Mlýnkách v Tatrách. Tím jsme uzavřeli původní sbor a ten se rozpustil.

Pak jsem přišel do učňovky SONP. Místo jednoho sboru jsem založil dva. Takže mě platili za děvčata a platili mě i za kluky. Ale připravoval jsem si je i na společné vystoupení a tím se překlenulo to tříleté období, nebo kolik let v učňovce byli. V roce 1966 jsem změnil pracoviště a přešel jsem na koksovny. Pracoval jsem na čtyři směny a mým odchodem na koksovny zanikl i sbor Siréna.

Tou dobou se začíná psát historie rozdělovského chrámového sboru. Místní Schola je vaším dítětem, kterému jste zasvětil značnou část svého života. Jaké byly její začátky?

Zpočátku nás bylo asi čtyřicet. To jsme zpívali kytarové písně. A dobře zpívali! Já jsem je upravil pro čtyři hlasy. Ale pak nám to z KSČ zakázali, protože omladina sem chodila do kostela. Tak Otec Baštář říkal, že nesmíme zpívat s kytarami. No co, tak to nevadí. Kytary jsme vypustili, ke všemu jsem napsal úpravy pro varhany a Liduška Švarcová začala hrát jako varhanice. To byla ještě holka, bylo jí třináct. Pak jsme postupně přecházeli na klasický repertoár. Začali jsme nejdřív s Ave Verum, pak Svatý Václave. Pak jsem upravil nějaké mariánské sbory a lidé si je chodili poslouchat. I ti, co nechodili do kostela, protože byli žízniví. I omladina přišla. Za hluboké totality se některá děvčata vdala, odešla, některým to rodiče zakázali a někteří odešli sami. A pak zůstali jen ti, co chodili normálně do kostela. Sedm nás myslím bylo, když jsem to tak počítal. Tak jsme zpívali taky jenom jednohlasně.

Jak se situace změnila po revoluci?

Vzkříšení sboru spadá až do roku 1992. V říjnu na Svátek Andělů strážných přišlo více dětí a na Vánoce už jsme zpívali. Bylo nás tak asi pětatřicet dětí a postupně jsme se rozrostli až na sedmdesát. Pak to pomalu opadalo, ti co nechodili do kostela, tak postupně odešli. To byla těžká práce. Když není kontinuita, co se týká věřících, tak je to těžké. Teď je to dobré. Mám z toho radost, že je tady tolik omladiny, že jsou početné rodiny a to bude přece jen pokračovat, to bude lepší. U těch děcek, co chodily předtím a nevydržely, u těch bylo málo toho věrohodného, opravdového. Ono to šlo pomaloučku.

Již jste zmínil Antona Macáka, řečeného Bystrik Muráňský. Spolu s Otcem Jozefem Strečanským a profesorem Stanislavem Kmotorkou měl značnou zásluhu na repertoáru Scholy…

Bystrik Muráňský byl nejdřív mým školským rádcem v salesiánskom študentáte. Pak byl mým direktorem, pod ním jsem učil. Když přišla Bartolomějská noc, tak potom, když ho propustili z vězení, stal se farářem v Muráni. Já jsem tam za ním jezdil od roku 1953. Poprvé jsem tam za ním byl jako voják a to bylo ještě velice ožehavé, protože dostal avízo, že se ŠTB (slovenská Štátna tajná bezpečnost) zajímá, koho že to tam má na návštěvě. To jsem tam byl ve vojenském. Měl jsem dovolenku, tak jsem za ním zajel. Ráno jsem tam přijel a v noci už jsem jel pryč, protože se bál, aby mi nějak neublížil. Byl velmi vyděšený, takže mě poslal pryč, abych z toho neměl nějaké problémy. Jel jsem zas domů do Trnavy.

Ale potom, když už jsem byl v civilu, tak jsem na Muráň jezdil každý rok. V roce 1955 jsem tam byl týden a to jsem přivezl první jeho básně a texty, které jsem zhudebnil. Byl jsem tam týden mezi horaly a po jeho známých. To už bylo v úplně jiném ovzduší, to už jsme se tak nebáli. Já už byl ženatý, tak mu nemohli vyčítat, že mě vede a že k němu chodím na návštěvu. Říkal jsem mu strýčku, i když jsme nebyli pokrevní příbuzní. Říkal jsem mu tak i všude na veřejnosti. Tam jsem potom jezdil až do roku 1972, než umřel. No a pak, když bylo po pohřbu, tak jsem se s Murání rozloučil a říkal jsem, že už tam nepojedu. Ale měl jsem tam moc známých a ti říkali, abych tam přijel. Stejně už jsem tam nejezdil, až potom, když jsme tam byli na muráňských oslavách se Scholou.

Takže jste se tam nakonec vrátil?

Ano, bylo to v roce 2001. Rok předtím v květnu jsme byli zpívat v Trnavě, na oslavě 90. výročí narození profesora Strečanského. Následovala spousta dalších zpěvavých poutí a bylo to krásné. V září 2000 jsme odjeli na zpěvavou pouť do Říma. Zastavili jsme se také v Mnichově na slovenske misii a u profesora Kmotorky ve Florencii. V roce 2001 jsme zpivali v Cáchách, v Grand-Halleux v Belgii a Elwangenu. Naposledy jsme byli zpívat se Scholou na Slovensku v roce 2003. Vyjížděli jsme vždycky podle toho, jak se nám to podařilo zajistit finančně. Něco jsme zajistili sami, většinu zajistili moji přátelé v zahraničí. A to jde jedině tehdy, když jsou tam známí. Proto říkám, že Pán Bůh působí skrze lidi. Protože jsem měl po evropských státech tyto spolužáky, tak všechno zajistili a šlo to. Když ti nejsou, tak to jde těžko. To jsem měl takového sponzora na Slovensku, který nám zaplatil cestu do Itálie nebo zaplatil cestu na Slovensko. Stravu a bydlení zaplatili v místech, kde jsme nocovali, ale vše šlo vždycky přes osobní kontakty, když člověk nemá kontakty, tak to nejde. Vždycky musí být někdo, kdo tam Pána Boha viditelně zastupuje.

Po vašem odchodu se Schola rozpadla na dva sbory…

Je to dobře, že je to takhle.

Po téhle stránce tady můžu pomáhat jedině modlitbou. Já se za Scholu denně modlím. Modlím se za všechny sbory na celém světě, protože je potřeba se za ně modlit. Aby vydržely, aby zpívaly s chutí a s láskou. Bez modlitby to nejde. Já už bych na vedení sboru dneska nestačil, jednak se zdravím, a potom je tu jiný duch. To musím pochopit a uznat. Člověk musí umět ustoupit a dát možnost těm druhým. Většinou se Pán Bůh postará, aby to moc neskřípalo. Nějak se tě dotkne, změní se tvůj zdravotní stav a už nemůžeš. Ať chceš nebo nechceš, musíš jít pryč. Dobrovolně nebo nedobrovolně. Pokud člověk odchází v plné síle, je ústup náročnější. A to pochopit a přijmout, to je někdy těžké.